Historie varovných signálů sirén na území Česka sahá až do roku 1935 za období Československé republiky. V tu dobu byl přijat zákon 82/1935 Sb. o ochraně a obraně proti leteckým útokům, a vzniká první organizovaná civilní ochrana, vycházejí z Ženevských úmluv, nazývaná civilní protiletecká ochrana (CPO) v působnosti veřejné správy. Úkoly civilní ochrany byly tedy zaměřeny čistě na opatření ochrany obyvatelstva proti leteckým útokům. V rámci CPO vznikalo několik služeb, jimž náleželo několik aspektů a úkolů civilní obrany. Mezi nimi vzniká „služba poplachová“, která měla v gesci prvky varování a „varovné sítě“, které však byly organizované lokálně, a nenesly podobu moderních varovných sítí. Myšlenka propojené varovné sítě se však již tehdy začala vyvíjet, stejně jako koncové prvky varování. V tu dobu se jednalo zejména o mechanické sirény a pneumatické tyfóny. Existovaly dva varovné signály vyhlašované sirénami – „Letecký poplach“, který měl podobu přerušovaného signálu po dobu dvou minut a „Konec leteckého poplachu“, který měl charakter nepřerušovaného signálu, rovněž po dobu dvou minut.

Během okupace v roce 1941 přestala existovat CPO a její úlohy a prostředky byly na území Protektorátu převzaty říšskou organizací Luftschutz. V rámci poplachových plánů tedy došlo k přestupu na německý systém, což se týkalo i signálů sirén. Byl zaveden kolísavý signál „Fliegeralarm“ (Letecký poplach) a nepřerušovaný signál „Entwarnung“ (Konec poplachu), obojí v délce 60 sekund. Později došlo k zavedení signálu „Öffentliche Luftwarnung“, což byl signál v délce 60 sekund, který byl 3x přerušovaný ve dvanáctiminutových intervalech. Tento signál byl určen pro upozornění obyvatelstva na přelety bombardérů, a byl především impulzem pro zvýšenou opatrnost a zajištění připravenosti protiletadlových baterií. Později byl tento signál přejmenován na „Vorentwarnung“ a jeho vyhlášení probíhalo během přípravy na opouštění protileteckých úkrytů, jako součást takzvaného „předběžného ukončení poplachu“.  Kromě signálů souvisejících s leteckými poplachy existoval signál „Feueralarm“ (Požární poplach), který sloužil ke svolání dobrovolných hasičů, a měl podobu nepřerušovaného signálu v délce 120 sekund. 

V období blížícího se konce války, v roce 1944, byl zejména kvůli stále častějším náletům zaveden signál „Akute Luftgefahr“ (Akutní letecké nebezpečí). Jednalo se o krátký, osmnáctisekundový signál, který byl pokynem k okamžitému přerušení činnosti a uchýlení se do úkrytů. V protektorátu měl tento signál délku osmi vteřin.

V období komunistického převratu v únoru roku 1948, kdy po válce došlo ke znovuobnovení zlikvidovaného systému civilní obrany, byly opětovně ustanoveny signály z období první republiky. V případě leteckého poplachu došlo k přejmenování signálu z leteckého poplachu na signál „vzdušný poplach“. Systém civilní obrany byl během let postupně rozšiřován, a úkoly CO se přestaly zaměřovat čistě na nebezpečí spojená s vojenským napadením země.

Následně došlo v 60. letech k zavedení dalších signálů. Jednalo se o signály radiační poplach, chemický poplach a radiační a chemické nebezpečí, vyhlašované různými prostředky.  V 70. letech vznikla koncepce, podle které mělo v budoucnu dojít k zavedení čtyř signálů vyhlašovaných sirénami. Mělo jít o signály „vzdušný poplach“, „radiační a chemické nebezpečí“, „radiační a chemický poplach“ a „nebezpečí zátopové vlny“. Tato koncepce byla však na základě „doporučení“ CO SSSR zredukována a sirénami byly vyhlašovány pouze signály „vzdušný poplach“ a „konec vzdušného poplachu“. Ostatním signálům byly tedy ponechány původní názvy přijaté v 60. letech s ustanovenými způsoby vyhlašování – „Chemický poplach“, byl vyhlašován údery na zavěšenou kolejnici, „Radiační poplach“ vyhlašovaný zvony a „Radiační a chemické nebezpečí“ jehož vyhlášení probíhalo pouze rozhlasem. Zhruba od roku 1965 docházelo k vytváření nahrávek těchto signálů na vinylové desky určené pro reprodukci rozhlasem. Signály byly na těchto nahrávkách navíc doplněny o krátké slovní informace pro obyvatelstvo, například „Pozor, pozor! Občané! Je vyhlášen vzdušný poplach!“. Dalo by se tedy říct, že se jedná o tehdejšího předchůdce verbálních informací u dnešních moderních elektronických sirén.

V 70. letech probíhal vývoj nové pneumatické sirény s názvem „SIGNÁL“ který byl dokončen v roce 1978. Zavedení pneumatických sirén mělo ovlivnit budoucnost varovného systému, ale projekt nakonec nebyl realizován z ekonomických a provozních důvodů. Došlo však k výzkumu dalšího možného zařízení, nazývaného „SIGNÁL (DÓZA)“, což bylo rozhlasové zařízení, které by se dalo považovat za první československou elektronickou sirénu, která dokázala kombinovat signály a slovní informace. Ani zde však výroba neproběhla kvůli nedostupnosti výkonových zesilovačů tuzemské výroby.

Po revoluci nastaly v systému drastické změny. Zejména v roce 1993 došlo k zavedení usnesení, které položilo první základ současného systému JSVV. Jednalo se o Usnesení č. 126 vlády České republiky, umožňující technologický posun varovného systému, a kromě původního zaměření vyplývajícího z válečných dob i na jeho nasazení v mírové době. V té době existovaly tři varovné signály. Jednalo se o signály „Všeobecná výstraha“, který měl charakter nepřerušovaného tónu, dále „Katastrofa“ – kolísavý tón a následně signál „Nebezpečí zátopové vlny“, který byl přerušovaný. Všechny tyto signály měly délku 140 sekund. Existoval také signál „Požární poplach“ s délkou 60 sekund, jednou přerušený na 10 sekund. Tyto signály vyplývaly z předpisů civilní ochrany, která byla v té době stále v gesci Ministerstva obrany.  Signály všeobecná výstraha a katastrofa měly v případě branné povinnosti státu, za válečného stavu, změněné názvy na vzdušný poplach a konec vzdušného poplachu. Navíc se jedná o období, ve kterém se na území České republiky začaly instalovat první elektronické sirény schopné reprodukovat verbální informace. Další klíčový milník nastal při Usnesení vlády č. 710 z roku 1997, které započalo přechod úkolů civilní ochrany z gesce ministerstva obrany na ministerstvo vnitra. Pojem civilní ochrana byl později zrušen a byl zaveden termín ochrana obyvatelstva. Současný systém se dále vyvíjel s vydáním zákona 239/2000 Sb. o integrovaném záchranném systému, který stanovuje varování obyvatelstva do působnosti MV. Na základě rozhodnutí tehdejšího ministra vnitra v roce 2001, byly 1. listopadu zrušeny původní varovné signály.
 

Signál katastrofa byl ve své podstatě přejmenován na signál "všeobecná výstraha", signál nebezpečí zátopové vlny byl zcela odstraněn a původní signál všeobecná výstraha byl přeměněn na zkušební signál „zkouška sirén“. Přezkušování provozuschopnosti sirén tedy získalo jednotnou podobu s celorepublikově platným signálem, jelikož v minulosti bylo zkoušení sirén zodpovědností okresů (hlouběji v minulosti různých administrativních celků) – termíny a signály užívané při zkouškách se výrazně lišily. Signál "požární poplach" si jako jediný zanechal svou původní podobu. Tvary nových signálů byly následně ukotveny ve vyhlášce 380/2002 Sb. k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva a platí dodnes.